Panelové domy sestávají z modulárních betonových bloků, které jsou na místě stavby montovány do konečné podoby. Dle normy se paneláky správně nazývají „konstrukční stěnový systém z prefabrikovaných panelů“.

Abychom vše pochopili v souvislostech, je nutné se nejdříve podívat do historie. Panelová výstavba není nějaký socialistický vynález, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Ve skutečnosti byla poprvé uplatněna již počátkem 20. století v USA, přičemž jejím vynálezcem je sám Thomas Alva Edison. Hlavní myšlenkou bylo snížení nákladů a pracnosti stavby. U nás bylo započata výstavba s užitím této technologie za 2. světové války u firmy Baťa.

Teprve po válce ovšem přišla „zlatá éra“ panelů. Měla souvislost s komunistickým pučem a znárodněním stavebních firem, kdy se nový režim snažil v rámci budování socialismu najít cestu k hromadné a levné výstavbě. V roce 1952 se vývoj přesunul z baťovského Zlína do pražského Ústavu montovaných staveb a o rok později se již rozjela velká rozestavěnost. První panelové sídliště z let 1954-55 stojí v Praze 4 a sestává z domů označovaných jako G40. Následně se stavěly domy typů G55, G57, G58 a konečně G59, lišící se např. izolací a dalšími technickými detaily, aby poté došlo ke změně technologie na řadu T, využívající příčné nosné stěny v daných modulových vzdálenostech. Později se rozšířily řady VVÚ-ETA a P, objevily se však i další typy.

Foto: akb

Velkého rozmachu dosáhla panelová výstavba v 60. a 70. letech 20. století, bytů byl však přesto stále nedostatek. Neustále se rozšiřovala výroba panelů, přičemž byly dokonce nakoupeny technologie v západní Evropě. Kvantitativního vrcholu dosáhla výstavba v polovině 80. let, kdy se stavělo až 35 tisíc bytů ročně. Je ovšem nutno zdůraznit ono slovo „kvantitativní“. Obecně totiž platilo, že kvalita stále upadala, což je ostatně vidět i na skutečnosti, že některé staré paneláky z 60. let jsou dnes v lepším stavu, než ty o 20 let mladší.

V současnosti je již panelová technologie překonána a výstavba se vrací jednak k obvyklým zdícím materiálům, jako jsou cihly a tvárnice (ovšem v moderní formě s výbornými termoizolačními vlastnostmi), nebo k výrobě monolitických betonových konstrukcí přímo na stavbě.

Hodně „zastánců starých pořádků“ tvrdí, že nebýt období komunistické vlády, neměli bychom ani kde bydlet. To je samozřejmě nesmysl, vždyť ve státech s demokratickými vládami se také stavělo a lidé nedostatkem bytů určitě netrpí. I v západní Evropě navíc probíhala panelová výstavba, ovšem v mnohem menším rozsahu a spíše na předměstích, navíc se od ní dříve upustilo (zpravidla v 70. letech). U nás je jedním z problémů fakt, že paneláky často zcela zhyzdily starobylé části měst, kam architektonicky vůbec nepatří. Tento typ domů je vůbec se vzhledem dost na štíru a šedivé masy sídlišť se staly jedním ze symbolů socialismu.

V současnosti se proto řeší celá řada problémů, které v souvislosti s budoucností sídlišť vyvstaly. Jedním z největších jsou tepelné a zvukové izolace. Dříve se na ně příliš nehledělo a domy jsou z tohoto hlediska dnes naprosto nevyhovující. Původní, už i tak špatná izolace mezi panely, se navíc často vydrolila, což má za následek nejen úniky tepla, ale i zatékání. Proto dnes v poměrně širokém měřítku probíhá zateplování fasád panelových domů, s čímž bývá spojena výměna oken a vylepšení vzhledu celého domu, také díky použití veselejších barev na fasádě. Obdobně je nutné rekonstruovat střechy.

I tak ovšem obyvatelé paneláků narážejí na další problémy, které jsou vzhledem k samotné konstrukci domu prakticky neodstranitelné, jako například přenos hluku. Není příliš příjemné, když přesně víte, co právě dělá váš soused nad vámi v koupelně. K přenosu dochází jak stupačkami, tak i samotnou betonovou konstrukcí, takže izolace podlahy a stropu pomůže jen částečně. Mezi další nevýhody patří potíže s elektroinstalací a umakartová bytová jádra.

I to je jedním z důvodů, proč mají panelové byty zpravidla nižší cenu, než obdobné cihlové, a proč se právě u nich očekává největší pokles. Typicky je největším adeptem na pokles ceny byt na uniformním  šedivém sídlišti, kde je jeden dům nalepen na druhém, v nerekonstruovaném domě s vydrolenou posprejovanou fasádou, se špatnou občanskou vybaveností v okolí a nevlídnými sousedy. Ovšem není panelák jako panelák – existují i pěkně opravené domy s hezkým okolím, dobrou dopravní dostupností a vyhovující infrastrukturou. Byty v takovém domě, obzvláště zrekonstruované s novým jádrem, mají hodnotu určitě větší. Samozřejmě pak nastupují další problémy, jako například velké platby do fondu oprav, sloužící k umoření úvěru na rekonstrukci...

Jedno je jisté – panelové domy u nás budou stát ještě pár desítek let. Je na nás, jak si s nimi poradíme.

Autor: Michal Hamšík